Zájem, který je upřen v současnosti na narativní prameny raného novověku, se soustřeďuje především na jejich obsah, autorství a verifikaci informací, které jsou v pramenu zmíněny. Výzkum historiografických pramenů z řádového prostředí ukázal, že důraz na formální náležitosti a užití jasně vymezených žánrových charakteristik přináší jak nástroj pro efektivní vyhledávání, ale může být cestou k pochopení vzniku textu i jeho role v paměti komunity. Je otázkou, zda obdobně lze pracovat i s narativními prameny z městského prostředí, historiografií nekatolických církví či texty vzniklými ve šlechtickém milieu. Proto bychom rádi diskutovali tyto problémy: Klasifikace, její východiska a využití: • uplatnitelnost vnímání časového odstupu autora od události (popis minulosti, výklad směřující od minulosti do současnosti, záznam současnosti) jako základního třídícího kritéria • charakteristika konkrétních forem / žánrů pramenů a vymezení přechodných typů • vztah historického či vžitého názvu k žánrovému označení • míra uplatnění historiografických či literárních vzorů, podobnost pramenů daná instrukcí nadřízených • příčiny a důsledky upřednostnění určité formy v konkrétním prostředí Evidence, její způsob a efektivita: • způsob evidence a popisu • standardizace a prohledávací nástroje v mezinárodním kontextu • efektivita přístupu k již vytvořeným digitalizátům a metadatům (např. na stránkách vlastníka, správce nebo projektu s odlišným zaměřením) Interpretace celku i částí textů • vliv obsahové interpretace textu na klasifikaci pramene • funkce a interpretace tzv. „vnořených historií“ (dějiny kláštera v kronice města, historie města v pamětní knize farnosti) • historické narace použité k verifikaci výpovědi textů s jiným cílem (apologetickým, odsuzujícím apod.) a proměna historické výpovědi v „nové“ souvislosti.