Funkcionalita dějin v pozdní moderně

Garanti:

Abstrakt

Od posledního přelomu století se zdá naplňovat zásadní změna ve společenském (kolektivním) i individuálním užívání dějin. Na jedné straně dochází k částečné marginalizaci akademické historiografie a dokonce i didaktiky dějin, vystavených ekonomistické ideologii "produktivity", na druhé straně nelze přehlédnout sílící "všudypřítomnost" historie v nejrůznějších segmentech kultury, veřejného prostoru i každodenního života. Záplava odborné i populární literatury na historická témata stejně jako množství dokumentárních programů v médiích jsou doprovázeny přítomností dějin ve sféře zábavy, volného času, digitálních her, turistiky, ba i subkulturní "scény". Historie si udržuje svoji roli jako identitotvorné médium i jako prostředek politické a jiné legitimizace. Akademická historiografie, ovlivněná od 90. let dekonstruktivistickou manýrou, se zčásti sama začala zříkat své exklusivní role v interpretaci a užívání dějin. S určitou nadsázkou tak lze postavit tezi - jistě vyhrocenou -, že historie (znovu?) nabývá estetických a etických funkcí při částečné relativizaci role epistemiologické (ve smyslu "moderní racionalistické" epistemiologie), aniž by se oslabovala funkce identifikační a legitimizační. Zásadní okolností se zdá být ludický charakter současné společnosti/kultury stejně jako způsoby argumentace v "postfaktickém" a "postliterárním" věku. Obecně dochází k zásadním posunům vzhledem k pluralizaci i indiviudalizaci historických diskursů a k proměnám role a vnímání takových kategorií jako autenticita. Navrhovaný panel by měl diskutovat základní formy a způsoby užívání dějin v pozdní moderně a jejich možné aktuální problémy. Jako výchozí perspektivy se mohou například nabízet formy "public history", vizuální kultury dějin, turistifikace a agenda "historického dědictví" či "revitalizace kultur".