Dějepis a národní identita

Garanti:

Abstrakt

Mezi didaktikou dějepisu a praktickou podobou výuky na základních a středních školách leží poměrně zřetelný předěl. Zatímco kurikulum klade důraz na rozvoj kompetencí, teoretici historické edukace zdůrazňují nutnost pojímat dějepisné vzdělávání jako kultivaci historické kultury a řada (a možná i většina) praktikujících učitelů vnímá dějepis jako prostou reprodukci učební látky. Tradiční pojetí dějepisu navíc vychází z kulturního kánonu, který se zformoval v předminulém století. V dějepisné praxi se předává velké vyprávění s důrazem na sdílenou národní identitu. Řada historiků se pohybuje mezi těmito stanovisky, často bez potřeby historické vzdělávání reflektovat. Promýšlení vztahu mezi didaktickou teorií a pedagogickou praxí nabývá na aktuálností vzhledem k současným diskuzím o národní identitě, které nejen v ČR podnítily současné migrace. Pojetí dějepisu jako reprodukce kulturního kánonu je v této situaci obtížně udržitelné. Panel se zaměří na několik souvisejících problémů: Jaký je vztah dějepisného a občanského vzdělávání v kontextu výuky o minulosti? Jaká by měla být optimální podoba reflexe “českých tradic” ve škole? Jak by měl být školní dějepis vztažen k hodnotám? Jak má historická edukace na tyto podněty reagovat? Lze přenést zodpovědnost za reálné vyrovnávání se s manipulací s minulostí ve veřejném prostoru jen na bedra učitelů ve třídách? Jak nakládat s pojmy jako “vlast” či “vlastenectví”? Může být součástí českého příběhu i válka na Ukrajině či bombardování Hanoje? Panel se pokusí o reflexi širšího teoretického rámce těchto otázek, ale nebude se vyhýbat ani jejich konkretizaci na úrovni školy a školní třídy