Dospívání bylo pro mnoho mladých lidí v raněnovověkých městech a vesnicích obdobím změn a dynamického vývoje. V poměrně nízkém věku vstupovali někteří z nich do služby nebo učení, což obvykle souviselo s opuštěním domova. Pokud pocházeli z chudých poměrů nebo jim zemřel otec, mohl se i samotný domov častokrát měnit. Cílem tohoto příspěvku je nastínit souvislost mezi situací v rodině (např. sociálním postavením hospodáře, jeho smrtí, počtem osob v domácnosti v daném roce) a osudem mladých lidí, kteří byli její součástí. Za rodinu je považováno nejen uskupení lidí spřízněných pokrevně a sňatky, ale také skupina lidí sdílející jednu domácnost, tj. hospodáři a jejich čeleď nebo řemeslníci a jejich učni. Výzkum je založen na práci se souborem soupisů obyvatel a sirotků panství Slavkov u Brna pocházejícím z druhé poloviny 18. století. Tento pramen umožňuje jak přístup kvantitativní, který přinese obecnější závěry o vlivu sociálně-demografických faktorů na život mladých lidí, tak kvalitativní, jež přiblíží detailněji osudy jednotlivců. Analýza ukazuje, že domácnost rodičů představuje pro většinu mladých jistotu a útočiště. Zejména pak dívky z lépe situovaných městských rodin otcovský dům až do svatby neopustili. Dospívající z chudších venkovských hospodářství sice domov opouštěli, ale častokrát se do něj vraceli, pokud nemohli najít uplatnění jinde. Naopak mezi čeledí a učni a jejich zaměstnavateli tyto vazby neexistovaly, a pokud se vytvořily, měly jen omezený vliv na jejich pracovní vztahy. Soupisy obyvatel a sirotků sice přímo nevypovídají o mezilidských vztazích, avšak mikrohistorické postupy umožňují najít mezi lidmi spojení a alespoň částečně rekonstruovat jejich osobní vazby.