Příspěvek nabízí hypotézu, podle níž pro dějiny vzdělanosti může být zásadní výzkum generačně soudržných jednotek vědců, přestože se dějiny univerzit či akademií píší tradičně jako institucionální dějiny. Generační jednotka (K. Mannheim) během studia spoluvytváří atmosféru na škole a reflexi společně prožitých událostí a historických zlomů si odnáší do pracovní kariéry. Společně sdílené hodnoty, motivace, vzory i způsoby vědecké práce a komunikace přejímá od svých učitelů, ale v průběhu aspirantury či prvních (zahraničních) stáží je reviduje. Ve výsledku je tím formováno kolektivní vědomí, které v určitých tématech mohou sdílet i příslušníci jiných kohort, protože některé události prožívali podobně. Výzkum kohort, generačních diskursů (M. Corsten) a uplatnění kolektivně biografické metody autor provádí aktuálně na vybrané generaci astronomů formované v Československu po 2. světové válce. Výrazným předělem pro tuto generační jednotku i pro obor samotný bylo založení ČSAV a v jejím rámci Astronomického ústavu, který vznikl sloučením Astrofyzikální observatoře v Ondřejově a Laboratoře pro měření času. Vědecké úkoly a snahy sdílené v kolektivu přispívaly k vymezení hranic vlastního oboru a k legitimizaci mezinárodní spolupráce na poli astronomického výzkumu, kosmonautiky a mezinárodního kosmického práva.