Příspěvek se pokusí z perspektivy kulturních transferů a histoire croisée o konceptualizaci osvícenství v českých zemích, které se mohou jevit jako „intelektuální periferie“ osvícenské Evropy (a od tereziánské doby navíc redukované v podstatě na „provincii“ v rámci monarchie, která se vůči osvícenskému myšlení staví dlouho poměrně rezervovaně); my se naopak pokusíme představit české země jako kulturní křižovatku několika modelů a nových duchovních proudů – osvícenství katolického (L. A. Muratori), (severo)německo-protestantského (Ch. Wolff, I. Kant atd.) a konečně nejradikálnějšího – „západního“, „deisticko-materialistického“, anglo-francouzského. Současně se pokusíme vytyčit jako základní zdroje „přenosu“ a „šíření“ osvícenských textů / myšlenek / politických-sociálních-ekonomických… modelů napříč společností v českých zemích tři „ohniska“ či „pole“: 1) stát a jeho exponenty (jehož nositeli jsou především státní úředníci), kteří participují na reformách „osvícenského absolutismu“; 2) vzdělané elity: spíše izolované skupinky (ekonomicky zajištěných a na svou intelektuální práci neodkázaných) vzdělanců šlechtického i měšťanského původu včetně příslušníků kléru (zednářské lóže, některé kláštery, učené společnosti a kroužky, některé šlechtické dvory…), které jednaly především izolovaně a na privátní bázi ; 3) o něco pozdější, již plošně působící hnutí lidové osvěty (Volksaufklärung) spojené s formováním a vzestupem drobné inteligence a “informační revolucí“, rozvojem knižního trhu a alfabetizací obyvatelstva v poslední třetině 70. Let. Nositeli tohoto proudu tak jsou zejména příslušníci 3. stavu (na rozdíl od vzdělanců z okruhu 2 jsou na svou intelektuální práci většinou již odkázáni ekonomicky) zaměření cíleně na produkování a šíření textů a informací mezi širokými vrstvami obyvatelstva včetně prostých poddaných (4. stav).