Průmyslové zemědělství, jehož výraznější rozvoj se klade v českých zemích do druhé poloviny 19. století, je pevně spjato s rozvojem celé plejády změn ve společnosti a považuje se za nutný předpoklad úspěchu industriální revoluce. Rozvoj nových hospodářských metod zvýšil významně produkci potravin a přírodních materiálů, v dlouhodobém měřítku však přinesl celou řadu ekologických, ekonomických i sociálních problémů (namátkou znečištění, úbytek diverzity, globální změny klimatu, pokles zaměstnanosti na venkově aj.). Historie přechodu k současnému neudržitelnému zemědělství lze považovat za jedno ze závažných témat environmentálních dějin. Ačkoli se zpětně přijímání inovací jeví jako věc přirozená a častý historický narativ poukazuje na oboustrannévýhody změn pro hospodářské elity i běžné zemědělce, pro větší pochopení, jak se „zemědělská revoluce“ vlastně odehrála, chybí patřičný výzkum. Příspěvek představí novou metodiku zkoumání osobních pozůstalostí pro lepší pochopení hlubokých změn, které přinesla industrializace zemědělství eskalující v druhé polovině 19.století. Tato metodika je založena na interdisciplinárním výzkumu osobních pozůstalostí několika hospodářů a jejich každodenního života a vychází z prací mikrohistorických a ekologicko-antropologických.