Již pionýrská práce Anny Císařové-Kolářové představovala roli žen v náboženské reformě 14. a 15. století a dále v husitské revoluci jako zcela specifickou ve vztahu k předchozímu období. Na paradigma jedinečnosti „ženské otázky“ v této době navázaly další badatelé a badatelky (Václav Vojtíšek, Pavel Spunar, Božena Kopičková, Jana Nechutová, Pavlína Rychterová). Cílem tohoto příspěvku je odhlédnout od zkoumání problému z hlediska dějin žen, vzít v úvahu nejenom představy spojené s feminitou, ale též (re)definici maskulinních vzorů chování a rovněž zasadit genderovou perspektivu v husitském období do širšího rámce evropských dějin. Otázka, zda mohou být česká reforma a husitská revoluce vykládány jako součást (před)reformace, či zda se jedná o pozdně středověkou anomálii, je i po mnoha studiích na toto téma relevantní pro výzkum řady fenoménů tohoto období. Reformy a reformace 16. století, včetně katolické, totiž poskytly vhodný terén pro studium proměny genderových představ, norem a vztahů (Christine Peters v Anglii, Simone Laqua-OʼDonnell v Münsteru atd.). Zmíněné studie pracují, jakkoli kriticky, s konfesionalizační tezí implikující jistou formu nátlaku na náboženské chování jednotlivých aktérů a tedy i určité formy diskontinuity v genderově podmíněných sociálních vazbách. Na základě různých typů pramenů tento příspěvek nabídne zamyšlení nad tím, do jaké míry lze tento metodologický přístup aplikovat na české prostředí pozdního 14. a 15. století a přispět tak k diskusi o dis/kontinuitách kulturních vzorců v této době.