V hodině zkoušky. Střet "národního" a "nadnárodního" pojetí odboje v čs. zahraničním vojsku 1939-1945

Mgr. Zdenko Maršálek, Ph.D. ( Akademie V ČR, Ústav pro soudobé dějiny)

Abstrakt

Střet dvou doktrinálních linií, tedy čechoslovakismu jako výrazu české (jen omezeně česko-slovenské) dominance, a možné nadnárodní podoby jiného „čechoslovakismu“ jako zcela rovnoprávného soužití ve smyslu občanském, byl jedním ze základních problémů první republiky po celé dvacetiletí jejího trvání. Dokázala republika nabídnout svým menšinám platformu, která by pro ně byla natolik atraktivní, že by se s ní identifikovali? Nebo naopak doktrína čechoslovakismu rozdělila obyvatelstvo na „dominantní“ část a „tolerované“ skupiny? Atraktivitu idejí pravidelně prověří krize, a v tomto případě se jím stal konec třicátých let a období druhé světové války. Exilové vojsko poskytuje doslova hraniční příklad, neboť dobrovolníci svým vstupem deklarovali nejen loajalitu, ale i ochotu nasadit za ideu státu svůj život. Vysoké zastoupení národnostních menšin mohlo představovat viditelný důkaz, že koncept československé republiky je atraktivní napříč celou společností, která se dokáže sjednotit v nadnárodním boji za demokratické principy. Ukázalo se však, že tento potenciál nebyl využit. Ve vojsku převládl národní (nacionální) duch, vytvářený „zezdola“ i „shora“. Zvláště němečtí a židovští vojáci se jako skupina ocitali v postavení „nechtěných“. Šlo o důsledek národnostně zjitřeného cítění v důsledku okupace a nacistických zločinů? Nebo lze sledovat kontinuitu přístupu vůči menšinám i v předmnichovské armádě? Vrcholně zajímavým aspektem je podobnost konceptů „celonárodního odboje“ jako cíleného mobilizačního faktoru utužení a tvorby národní identity, se situací v ostatních zemích, a to jak v letech válečných, tak i v následujících dlouhých desetiletích, lhostejno, na jaké straně budoucí železné opony se dotyčné země nacházely.