Fenomén spoření – akcelerátor či brzda sociálně-ekonomického vývoje moderní české společnosti?

PhDr. Jan Hájek, CSc. (Filozofická fakulta Ostravské univerzity, Centrum pro hospodářské a sociální dějiny)

Abstrakt

Neustále rostoucí ekonomická produkce modernizující se společnosti vyžadovala potřebu stále větších finančních prostředků. Jedním ze specifických rysů sociálně-ekonomického vývoje českých zemí bylo překonání relativního nedostatku vhodného investičního kapitálu prostřednictvím mobilizace drobných peněžních částek. Právě s cílem koncentrace dosud většinou ladem ležících finančních reserv drobnějších (méně movitých) vrstev obyvatelstva postupně vznikla (mimo jiné) celá řada finančních institucí, svým účelem a funkcí nepochybně provázaných, byť právně, organizačně i územně velmi rozmanitých – od centrálních institucí typu předlitavského Poštovního spořitelního úřadu (resp. československé Poštovní spořitelny), přes spořitelny velkých měst a tzv. občanské záložny míst menších, až po nevelká vesnická svépomocná družstva, zřizovaná dle systému německého národohospodáře W. Raiffeisena. Svou specifickou úlohu ve zmíněném procesu hrály i obchodní akciové banky, které zdánlivě stály nad tímto systémem drobných ústavů. Všechny zmíněné instituce vytvářely vnitřně hierarchizovanou strukturu, provázanou celým předivem vzájemných vztahů rozmanité škály jak úzce kooperujících, tak i navzájem konkurujících či jen prostě obchodně komunikujících subjektů. Různými způsoby akumulované finanční hotovosti pak ve druhé polovině 19. a v první půlce 20. století nepochybně přispěly k výraznému ekonomickému progresu českých zemí v rámci celkového industrializačního procesu středoevropského prostoru. Vyhraněný akcent na úsporovou disciplinu širokých vrstev obyvatelstva, citelný zejména v jazykově českém prostředí, vytvořil ovšem i specifické milieu se zvláštními motivačními direktivami a vzorci ekonomicko-sociálního chování. Zůstává otevřenou otázkou, nakolik tato specifická subkultura svým často výrazně asketickým zaměřením, odmítajícím širší užívání a spotřebu „nadbytečných“ statků (výrobků i služeb) nebyla současně jistým limitujícím faktorem, omezujícím přirozený sociálně-ekonomický rozmach společnosti, zejména oborů orientovaných na širší spotřebu populace.