Dějiny jsou dnes, jak se zdá, všudypřítomné. Analýza jejich individuálního a společenského užívání se stává stále více důležitým úkolem pro historiky i kulturology. Východiskem zkoumání role dějin v každodenním životu by měla být aktuální analýza společnosti. Z tohoto důvodu bude navrhovaný příspěvek vycházet z teorie akcelerace Hartmuta Rosy, podle kterého okolo roku 1989 přišly současně tři revoluce – politická, ekonomická a digitální. Ty spolu přispěly k zrychlení našeho života v rozmanitých oblastech. Dnes „kružítko akcelerace“ (Rosa 2005) se zdá být nezadržitelné. Výsledkem je, že věci, kterými jsme obklopeni, nemají téměř čas zestárnout – kupujeme je proto přímo jako produkty „vintage“ nebo „retro“. Na druhé straně tradiční životní cykly v digitálním světě se zdají být zastaralé tak jako tak. Stárnutí věcí, míst a objektů už není samozřejmá zkušenost. Na základě těchto předpokladů, budou v příspěvku představeny různé turistické destinace a předměty, které jsou propagovány jako „originál“ nebo „historické“. Pokládám si otázku, co je spojuje z hlediska pozdně moderního konzumenta. Předpokládám, že je to primárně estetická kvalita, která je poptávána. Turisté (i konzumenti obecně) se méně zajímají o reálný věk nebo přesnou periodizaci historického objektu. Je pro ně spíše důležité, že předměty signalizují historičnost. Tuto kvalitu lze charakterizovat jako „pastness“ (Holtorf 2013). Ta má dalekosáhlé výsledky i pro koncepty jako jsou „autentičnost“ i „nostalgie“: Zdá se totiž, že nostalgická konsumace dějin není touha po konkrétní idealizované minulosti ale spíše se hmatově vcítit do plynutí času. Referát se tomuto problému věnuje mimo jiné na základě vlastního výzkumu o prezentaci komunismu v cestovním ruchu.