Příspěvek je založen na analýze a interpretaci korpusu vybraných ego-dokumentů z prostředí venkova a maloměsta, které vznikly v období 2. poloviny „dlouhého“ 19. století v souvislosti s cestováním. Autor na půdorysu sociologického konceptu životního světa a s důrazem na jeho složku každodennosti pojedná o dílčích sociokulturních aspektech cestování a prostorové mobility společnosti v tomto období. Jde o rekonfiguraci dosavadních interpretačních rámců, jež se vyhýbá prostému událostnímu popisu výprav, a která narušuje dosavadní hrubý obraz vývoje jednotlivých modalit volnočasového cestování v 19. století. Příspěvek bedlivým sledováním individualizovaných podob pestře motivovaných cest a snahou o zachycení aktérských taktik ve sféře vlivu dominantních strategií cestování, v dílčích ohledech zjemňuje dosavadní historiografické tahy. Osvojování kulturních aktivit vyšší společnosti formou modifikované, skromnější varianty cesty, tedy sestupné přenášení cestovních praktik šlechty a buržoazie, se ve 2. polovině 19. století nezastavilo na úrovni měšťanských vrstev. Srovnání venkovských a městských osobních relací naznačuje, že některé tradičnější motivační faktory cest (např. kulturně-poznávací zájmy), ale i formativní aspekty volnočasového cestování měšťanstva (např. moderní forma estetizace krajiny, sociální sebeprezentace v lázeňských komplexech) mohly pronikat do mentální výbavy jednotlivců z řad venkovských vrstev daleko dříve než na počátku 20. století, jak předpokládají dosavadní historiografické struktury.