K výzkumu změn regionálních identit a identit regionu významně přispívají teorie nové regionální geografie, které jsou aplikovatelné nejen na současné regiony, ale také na zaniklé historickogeografické regiony. Regiony jsou chápány jako sociální konstrukce a procesy, je přitom zdůrazňován význam časoprostorových specifických aktivit a role proměny místa. Důležitá je především interakce mezi obyvateli a regionem jako takovým. Vhodným prostorem pro ověření těchto přístupů je právě Kladsko včetně jeho českého příhraničí, které prošlo značně proměnlivým vývojem. Čtyři fáze vytváření regionu podle finského geografa Paasiho jsou zde velmi zřetelné. Jsou spojeny se vznikáním, reprodukcí i zanikáním regionů různých měřítek i funkcí, s vymezováním a delimitaci hranic, vytvářením symbolického tvaru, vznikem regionálních institucí i povědomím o regionu a vlastní regionální identity, která velmi často překračovala vzájemné hranice. Můžeme zaznamenat několik významných mezníků, které znamenaly změnu v dosavadních trendech – 1742, 1918, 1938, 1945, 1989 a zejména poslední období spojené s vytvořením Euroregionu Glacensis a vstupem do schengenského prostoru i vytvářením nových institucí a symbolů a rozvojem přeshraniční spolupráce. S těmito procesy jsou úzce spojeny proměny nejen státní hranice, ale také hranic správních. Formování různých regionů v oblasti Kladska, Broumovska a Kladského pomezí je mnohdy "protisměrné", regiony si konkurují, "protisměrné" jsou tak i jejich identity. Budování společných přeshraničních identit by mělo tuto skutečnost reflektovat, nesoupeřit s existujícím regionálním vědomím, ale stavět na stávající pluralitě a mnohoznačnosti identit. Příkladem těchto aktivit může být snaha vědců z řady oborů o zmapování minulosti a přítomnosti regionu na obou stranách hranice. K nejnovějším počinům patří práce Kladsko: Historickogeografický lexikon.